„Když jsem byla malá, všichni mě nenáviděli. Ukazovali na mě a říkali mi ošklivé věci. Říkali, že jsem abnormální dítě, že se mě bojí. Také jsem se bála, bála jsem se toho, co mi udělají. Kdykoliv mi to někdo připomněl, byla jsem z toho smutná a přála jsem si, abych nebyla jiná.“
Silveria rukou narušila klidnou hladinu jezera a její odraz se na chvíli rozvlnil.
„Nebylo to možné. Zkoušela jsem to, vážně. Ale koho jsem chtěla oklamat?“
Voda se opět ustálila a ona zavřela oči, aby se nemusela vidět.
„Nazývali mě monstrem tak dlouho, až jsem jim uvěřila. Jejich slova do mě prosakovala jako jed. Ne proto, že by to byla pravda – ale protože ve mně nechtěli vidět nic jiného. Nikdo… kromě otce. Dlužím mu vše, dokonce i porozumění, které mi dává. S ním se necítím nenáviděná. Naopak, cítím se… milovaná.“
Okolí jezírka bylo klidné. Nacházelo se uprostřed lesa, který sotva znala. Její otec měl nedaleko jednání, a tak se rozhodla vyrazit na procházku. Ztratila se v myšlenkách a nalezla toto osamělé místo.
Téměř osamělé.
Pohlédla vzhůru na barevného ptáčka, který seděl na větvi. Nevšímal si jí a cukal hlavou, zatímco se rozhlížel po něčem k snědku.
Kámen prolomil hladinu a šplouchnutí vylekalo Silverii i ptáčka, který se zvedl a uletěl. Silveria se rozhlédla a spatřila svou sestru Weallu – stála přímo za ní. V červeném světle zapadajícího slunce působila její tvář zlověstně.
„Co tady děláš, že stojíš ve vodě? A s kým se tu bavíš?“ zeptala se Wealla.
Silveria zrudla ve tváři.
„Nic, já… Jen jsem si tak mluvila pro sebe.“
Wealla se pousmála. „Jsi vážně psychopat.“
Otočila se k odchodu. „Pospěš si, vlak čeká.“
Silveria vyšla z jezera, a zatímco jí voda kapala z vysokých bot a kalhot jejího kostýmu, následovala svou sestru po úzké stezce mezi stromy. Světlo v dáli je vedlo k vlakové stanici. Brzy dorazily na malé otevřené prostranství, kterým procházely koleje. Ty se v obou směrech táhly až k horizontu. Ještě jako dítě si Silveria představovala, že jelikož je všechno na horizontu malé, tak i ona bude malá, když k němu dojede vlakem. Usmála se té představě. Jak naivní kdysi bývala.
Vlak připomínal stříbrnou střelu – hladký trup, precizní funkčnost zakletá do elegance. Leskl se ve světle bioluminiscenčních lamp a lákal pasažéry do svých útrob. Stanice byla malá – jen pár lavic pod krátkou střechou. Působila jako poslední pohodlné útočiště uprostřed tohoto nekonečného lesa.
Sestry prošly podchodem pod kolejemi a vystoupily na nástupiště, kde už je čekal Kordon. Když je spatřil, ukončil konverzaci s dalšími cestujícími a vydal se jim naproti.
Těsně předtím, než nastoupili, se Wealla zastavila a povzdechla si.
„Otče, proč toto děláme?“
Kordon si všiml tónu své dcery. „Prosím?“
„Proč stále cestujeme s obyčejnými lidmi? Mohli bychom mít vlastní vznášedlo. Je to o moc lepší než tyhle hrozné vlaky.“
Kordon na ni chvíli hleděl a pak obrátil pozornost ke své druhé dceři.
„Silverie, pokud bys mohla zasvětit svou sestru, prosím.“
Silveria se nadechla. Přepadla ji nervozita – času bylo pomálu. Chtěla odpovědět co nejlépe, aby otce potěšila. Jako by byla zkoušena ve škole, zabořila pohled do země.
„Je velmi obtížné vyrábět a provozovat vznášedla. Používají chujin krystaly, které jsou velice vzácné. Vlaky také používají chujin krystaly, ale v nich mají delší životnost a mohou převést více lidí najednou.“
Kordon souhlasně přikývl a nechal Silveriina slova pořádně doznít, než konečně promluvil.
„A teď nastup do vlaku, Weallo.“
Wealla vzpurně zavrčela a zamířila ke konci soupravy. Tam nastoupila do rodinného vagónu. Silveria a Kordon ji následovali.
Vagón měl svou jedinečnou dekoraci. Stěny a strop zářily bílou čistotou, do které se ostře zařezával rudý nábytek. Silveria se posadila ke stolu u okna, zatímco Wealla si sundala boty a bez váhání se natáhla na pohovku, hladíc její kožený povrch. Vzor v odstínech červené a oranžové ladil s jejími vlasy i šaty. U baru Kordon zvedl jednu ze sklenic z řady uspořádané podle barev duhy a začal si míchat drink. Místností se začala vinout sladká vůně kořeněného vína.
Průvodčí zavřel dveře a siréna ohlásila odjezd. Vlak se dal do pohybu a pomalu zamířil k východnímu horizontu. Silveria si ten pocit užívala. Nemusela se hýbat a jen se nechala unášet.
„Weallo, dávej pozor. Chci ti říct něco velmi důležitého,“ slyšela slova svého otce. Koutkem oka zahlédla, jak spolu ti dva sedí na pohovce.
Následující konverzaci Silveria ignorovala. Za zavřenýma očima pro ni její mysl přehrávala obrazy toho, jak to mohlo vypadat venku. Pozorovala krajinu shora, ubíhající stromy a krystalické formace, tunely pod horami a mosty přes řeky. Srdce jí při tom hrálo. Lepší byl už jen let ve vznášedle.
Blaženě se usmála.
Miluji vlaky, vím o nich skoro všechno. Některé z nich mohou být vážně krásné, svým způsobem jako umělecká díla. Dovezou mě na všechna místa, která chci vidět. Tak složitá jsou to zařízení a mě to skoro děsí. Ta síla, kterou mají, když musí tahat těžké vozy. Nerada bych se jim připletla do cesty.
Krajina se brzy ztratila ve tmě a Silveria v okně viděla jen svůj odraz. Vlak sjížděl z hor do nížin a pod svahem míjel les Zelené záhuby. Stromy tam zeleně zářily, ale byly prudce jedovaté. Silveria je nikdy neviděla jinak než z vlaku – snad se tam jednou dostane i pěšky.
Položila hlavu na stůl a zasnila se.
Náhlá kolize otřásla světem. Celý vagón se zvedl z kolejí a Silveria na moment ucítila prázdný vzduch okolo sebe, když se její tělo oddělilo od židle a ničeho se nedotýkalo.
V šoku pomyslela na svou rodinu – a pak se vagón rozlomil vejpůl. Bezmocně letěla vzduchem. Celý svět se s ní točil a nemohla nic jasně spatřit. Přelila se přes ni vlna chladného vzduchu a najednou ucítila, jak její tělo po něčem sklouzává.
Už skoro dopadala, když ji cosi zachytilo. Ruka. Tvrdá, neústupná – ale ne hrubá. Tlak povolil. A najednou byla zase dítě. Bezbranná. V náručí toho jediného, kdo ji kdy ochránil. Pohlédla nahoru, aby spatřila Kordonovu tvář.
„Není ti nic?“ zeptal se jí.
Silverii bušilo srdce jako splašené. Musela polknout, než znovu popadla dech. Co se to s ní dělo? Celá se třásla a adrenalin jí ještě proudil tělem. A pak si to uvědomila – ležela otci na hrudi.
Jak dlouho už nezažila takovou blízkost? Čím víc ho milovala, tím méně si troufala se k němu přiblížit.
„Jsem v pořádku. Děkuji.“
Pustil ji. Bylo pro ni těžké mezi nimi opět vytvořit prázdný prostor. Nohy měla jako z kamene.
Rozhlédla se. Vlak vykolejil – vagóny ležely roztroušené kolem kolejí, některé ohlé, jiné roztržené vejpůl. Hlavní mašinu neviděla, ale dokázala si představit, že na tom nebude o nic lépe. Scénu osvětlovalo jen slabé světlo měsíců a několik kapesních svítilen, které měli přeživší u sebe.
Ve vichru, který svištěl kolem, slyšela sténání a výkřiky raněných. Někteří vyli bolestí, jiní volali o pomoc. Desítky duší trpěly – a všechny se k ní upínaly s nadějí.
„Musíme jim pomoct!“ křikla na otce a sestru, ale odpověď nepřišla. Kordon i Wealla už zmizeli.
Neváhala a zamířila k nejbližšímu vozu. Byl převrácený na střechu, okna rozbitá, střepy všude. Pokud bude opatrná, dostane se dovnitř. Uvnitř panoval chaos – zavazadla zranila většinu cestujících, některé z nich zavalila úplně. Cítila jejich bolest, zoufalství… i slabé záchvěvy naděje.
Než však stihla nahlédnout dovnitř, její tělo zachvátilo svědění, v uších jí zapískalo a končetiny ztuhly. Zhroutila se na zem.
Před sebou zahlédla torzo zničené lokomotivy. Její rudé krystaly byly rozmetané kolem. Vedle ní ležel jiný stroj – cizí, obklopený bledě modrou září, která působila téměř živě. Silveria nic takového nikdy neviděla.
Vtom se krajina před ní proměnila v ohňostroj. Krystaly se rozprskly na tisíce jisker a vše okolo vybuchlo v plamenech. Ocitla se v rudém pekle, které ji brzy obklopilo. Žár byl tak intenzivní, že si byla jistá, že sama shoří na popel.
Nestalo se tak. I když se svíjela v agónii a její šaty byly zachvátily plameny, stále žila, stále vnímala.
V tom se prostor okolo ní zavlnil a tlaková vlna, která pokřivila i světlo samotné, vystřelila z neznámé mašiny, aby jí silně vrazila do těla. Udeřila do ní znovu a znovu, jako by se chtěla dostat do jejího samotného nitra.
Pomoc! Tati! Kde jsi? Potřebuji tě! Prosím!
Její ruka vystřelila do prázdna – automaticky, zoufale –, jako by hledala jeho dlaň, jeho náruč, jeho dech. Ale nic tam nebylo. Jen tlak, světlo a bolest. A pak – ticho.
Svět se rozpadl. Všechno zmizelo.
Když znovu otevřela oči, stála dočista jinde. Svět kolem ní byl zpustošený, jen vyprahlá skořápka pokrytá prachem rozneseným větrem. Stála uprostřed pustiny – pláně ze ztvrdlé hlíny poseté holými stromy, uschlými rostlinami a mršinami zvířat. Sluneční světlo stěží pronikalo pod nemocně žlutá a zelená oblaka. Necítila kolem sebe žádný další život, jen ukrutnou samotu naplňující její srdce.
Uvědomila si, že její tělo je jiné, jaksi vyšší, a když se podívala dolů, viděla se jako někoho jiného. Přesto tam byla i část jí samé, sloučená s někým novým. Její nohy byly delší, boky užší a prsa větší.
Dotkla se své tváře a ucítila mnohem jemnější rysy. Vlasy, které jí vítr zavál do tváře, byly též neznámé – kratší a tmavě hnědé, místy i bílé.
Připadala si, jako by v jejím těle byl ještě někdo jiný, ale ta osoba jí zatím byla cizí.
„Kdo jsem? Co jsem?“ slyšela své myšlenky vyjádřené hlasem, který nikomu nepatřil. Nedostalo se jí žádné odpovědi.
Padla na kolena a zavřela oči, aby se nemusela dál dívat, ale vize ji neopustily. Viděla známá místa na Sentii, údolí a pole, dokonce i města.
„Co je to za smutný svět? Je to snad sen?“
Měla by se bát. Měla by křičet. Ale ticho v ní bylo hlubší než pustina kolem. Jako by ten svět nebyl noční můra, ale návrat domů. Vše bylo takové, jaké mělo být.
Elion – její domovské město – zel prázdnotou, jako kostra bez života. Špína a trhliny tam, kde dřív bývala majestátní a čistá architektura. Řeka byla mělká a oceán, teď už skoro vyschlý, mizel někde v dáli v hnědé mlze.
Stála uprostřed parku, kde si hrávala jako holka. Kdysi přetékal zelení a radostí, teď skýtal jen úpadek. Pokřivené stromy rostly jako zlověstné věže z mrtvé trávy a jejich holé větve se kymácely ve větru. Na jedné z nich se zachytila potrhaná vlajka Edenie a bezmocně tam vlála, než se konečně pustila a vítr ji odnesl pryč.
V dáli spatřila, co zbylo z vlaků, jejich zlomené trupy otevřené jako mršiny. Symbolizovaly poslední zbytky toho, co přinášelo do města život.
A tam, mezi tím vším, spatřila svou tvář – prázdnou, bez výrazu. Dívala se sama sobě do očí, ale nebyly její. Měly zornice, dokonalé, jako oči normálního člověka, i když duhovky byly bílé.
Pak přišla tma. A najednou si uvědomila, že má zavřené oči. Přepadl ji ten známý pocit, jaký mívala vždy po ránu. Těsně předtím, než se svět zase rozběhne.
Byl to sen? Spala jsem?
Silveria zamrkala do světla. Tráva byla vlhká, ale to nic nedokazovalo. Stále to mohl být sen. Možná svět skončil a tohle byla jen jeho ozvěna. Skutečnost byla příliš klidná. Příliš… správná.
Pokud je to sen, proč to pořád bolí?
V dáli viděla vycházet slunce. Obrovský zářící kruh pomalu stoupal zpoza horizontu a opět přinášel na svět světlo.
Nemožné! pomyslela si. Vždyť noc teprve začala!
Pomalu se zvedla, v hlavě stále doznívala vize. Pořád ještě se nacházela na místě nehody. Bylo ticho, křik už utichl.
Vtom si všimla půdy kolem sebe. Byla spálená, všechno živé lehlo popelem. I převrácené vagóny byly zčernalé tam, kde je zasáhly plameny.
Zvedla ruce před sebe a prohlížela si dlaně. Byly špinavé, ale jinak v pořádku.
Přežila jsem. Jak? Copak mé tělo nehoří?
I její šaty byly stále ohořelé a sotva dokázaly zakrýt její ostudu. To jí však bylo jedno.
Rychle přispěchala k vagónu. Všechna těla stále nehybně ležela na svých místech. Jedno po druhém je zkontrolovala – někteří byli v bezvědomí, jiní už nedýchali.
Zvuk kroků ji vylekal. Byl to Kordon. Pomalu kráčel podél kolejí a jeho boty rozkopávaly kameny roztroušené kolem nich. Nevšiml by si jí, kdyby na něj nezakřičela.
Ani se však nepohnul. Sama k němu doklopýtala.
„Prosím.“ Roztáhla ruce. V očích se jí zračila zranitelnost i touha po blízkosti. On to pochopil a otevřel náruč. Silveria k němu přiskočila a pevně ho objala.
Zmatení ji zanechalo prázdnou a osamocenou. S ním ale cítila, že není sama. Možná jen prochladla z nočního vzduchu. Možná nechtěla čekat, až vyjde slunce. A možná chtěla jen jedno – aby ji někdo držel.
„Co se stalo, tati? Je tu spousta zraněných, co potřebují naši pomoc.“
Kordon ji uvolnil ze svého sevření a rozhlížel se okolo.
„Vlak vykolejil,“ řekl prostě.
„Ale kde se tu vzal ten druhý vlak? Viděla jsem ho. Já…“
Chytila ho za ruku a odtáhla ho až k mašině. Nechal se, ale Silveria měla pocit, jako když za sebou táhne obrovský balvan.
Žádnou další mašinu však nenašla, byla tam pouze ta, která patřila jejímu vlaku.
Silveria na ni zírala a pochybovala o svém duševním zdraví. Přitom to vypadalo tak skutečně. Hrála si s ní její vlastní mysl?
